Foto: Člověk a Víra Domink Novák

 

Milí přátelé,

rád bych se s vámi podělil o pár dojmů ze včera skončeného kontinentálního synodálního setkání v Praze.
Budu se snažit psát další řádky velmi otevřeně, ale přitom - doufám - nikoliv neobjektivně. Předem se omlouvám za délku následujícího textu, ale považuji za potřebné vám vše sdělit.
 
Když jsem se asi před půl rokem dozvěděl, že bych měl být jedním z delegátů, snažil jsem se tohoto úkolu zříct a předat jej jinému člověku, který není knězem a má v církvi jiné místo (mimo jiné proto, aby někteří kritici neříkali, že to zůstalo "věcí kněží", ale zejména pro to, aby byl viditelný někdo jiný). Po několika mých připomínkách mi bylo řečeno, že už je tak rozhodnuto a ať to prostě přijmu. 
Nebudu zamlčovat, že jsem se po těchto peripetiích na toto setkání přeci jen začal těšit: kvůli ničemu jinému než kvůli tomu, že - asi všichni - si uvědomujeme, že pro katolickou církev se otevírá možnost nové doby, nové komunikace Kristova evangelia a vlastního života jako společenství církve k lidem naší současnosti.
 
Piero Coda, jeden z excelentních italských teologů, který se v současnosti věnuje teologii synodality, řekl před pár měsíci, že Synoda o synodalitě je "největší událostí katolické církve od II. vatikánského koncilu". Myslím, že každému z nás je hloubka tohoto tvrzení měsíc po měsíci jasnější. Včerejší ukončení a schválení závěrečného dokumentu v Praze mi to jen potvrzuje. Já osobně bych přidal (doufám, že ne úplně "naivně", ale že to mohu říct po letech věnování se studiu II. vatikánského koncilu, jeho ekleziologii a procesu aktualizace/zbrzdění koncilních rozhodnutí v posledních desetiletích) že se konečně II. vatikánský koncil začíná uskutečňovat a to zejména v:
- jeho pohledu na všeobecné kněžství věřících
- otázce ekumenismu
- katolicity (tj. jednoty církve v její rozmanitosti)
- otázce vztahu církve a současného člověka/kultury.
 
Všechny tyto prvky byly (teoreticky) nastíněny II. vatikánským koncilem, bohužel jejich praktické důsledky se úplně nedočkaly světla světa.
 
Pracovní část setkání v Praze trvala od pondělí do čtvrtečního poledne.
Od pondělí do středy byl rytmus práce následovný: probíhaly části věnované přednesu národních podnětů ze stran delegátů a část věnovaná "jazykovým skupinám".
Tyto jazykové skupiny se organizátoři snažili vytvořit tak, aby se v žádné skupince nesetkali dva delegáti ze stejného národa.
 
V naší skupince byli dvě řeholnice, jeden člen komunity Taizé, jeden kardinál, jeden biskup, jeden kněz, zástupce organizace Justice and Peace, lidé se zkušeností s prací s mladými atd. Již druhý den se vytvořila docela příjemná atmosféra sdílení.
Nicméně - a to mi bylo líto - závěry naší skupinky zůstaly poněkud obecné, i když jsme byli předposlední den jednání nabádání k tomu, abychom konkretizovali a vyčíslili jasné priority...
Při prezentaci dalších jazykových skupinek na tom některé byly podobně.
 
V průběhu celého setkání a představování -
1) národních podnětů,
2) podnětů z jazykových skupin,
3) podnětů z online skupin delegátů - pracoval a vše si zaznamenával (naprosto obdivuhodná práce!!!) šestičlenný "redakční tým", složený z pracovníků přípravné komise sekretariátu Synody biskupů (lidé z různých jazykových/národnostních/stavovských skupin).
Jim patří obrovský dík za práci, kterou odvedli... minutu po minutě zaznamenávali, co bylo řečeno, aby z toho postupně - zejména od středečního večera do čtvrtečního rána (přiznali, že spali pouze 2 hodiny) - vytvořili dokument, který byl potom následně ve čtvrtek dopoledne předčítán (dokument prozatím nebyl publikován, jelikož je možné ze strany delegátů posílat připomínky a bude ještě několik dnů stylisticky upravován).
Tento dokument bude tvořit spolu s dalšími kontinentálními závěry základ pro jednání Synody biskupů v říjnu 2023.
 
Mezi hlavními body tohoto dokumentu, které jsem si poznamenal, je možné nalézt následující:
- synodalita je procesem, ve kterém se stále znovu učíme, jak být církví
- synodalita vnímá rozmanitost místních církví, která není překážkou jednoty, ale darem a vzájemným obdarováním
- synodalita nás vede k vypracování efektivnější teologie křestní důstojnosti
- budoucností církve je dialog mezi jednotlivými místními církvemi, kde tento dialog zahrnuje i napětí a rozdílné akcenty na to, co je třeba dělat a kudy jít
- synodalita církve musí ústit do jasnějšího a vědomějšího zaměření na misii církve v dnešním světě (tzn. církev se nemůže oddělovat od světa)
- synodální církev se musí vážně zabývat otázkou hlasu mladých lidí a hlasem žen a jejich místem v životě a struktuře církve
- synodální metoda práce musí nalézt své jasné a konkrétní institucionální zakotvení
- synodalita je místem formace - a naopak i formace Božího lidu musí být zaměřena jednoznačně na synodální pojetí církve (learning by doing)
- je nutné dále zkoumat a rozvíjet laické služby v církvi
- je nutné přistoupit k permanentní formaci kandidátů/kněží k synodalitě
- je nutné vzít vážně "znamení doby" nikoliv jako vlastní ohrožení, ale jako cestu lepšího porozumění tomu, jak být "světlem světa a solí země"
- církev se musí stát bezpečným místem pro vyjadřování různých názorů a napětí, která reálně existují a není je možné rychle překonat
 
Pro mě osobně bylo při předčítání závěrečného dokumentu zásadní následující konstatování:
"Katolická církev prošla v posledních desetiletích v Evropě procesem exkulturace (stala se málo srozumitelnou člověku dnešní doby), a proto je třeba nastartovat opačné procesy."
Toto je trochu složitější myšlenka, ale vyjádřena snad trochu jednodušeji = říkáme, že křesťanství se musí inkulturovat, tj. vstoupit do způsobu uvažování, vyjadřování a jednání osob daného regionu světa.
Problém nastává, jestliže si přiznáme, že jsou v pohybu přesně opačné procesy=exkulturace... co máme dělat s tím, že se katolicismus  stal nesrozumitelným??? ... příspěvky tohoto typu byly v průběhu jednání snad nejjasnější: přechod od institucionální církve k církvi služebné, solidární a blízké člověku naší doby - a přitom o to více jdoucí k jasnosti a radikalitě následování Krista; srozumitelnost jazyka vyjadřování církve pro dnešního člověka; transparentnost a spoluzodpovědnost v životě církve...
 
V současné době (únor/březen) probíhají obdobná setkání i na jiných kontinentech, a tak je možné si představit rozmanitost názorů, které se vejdou do přípravného dokumentu (Instrumentum laboris) pro říjnovou synodu biskupů.
 
Dovolte mi ještě osobní poznámku:
Jednání v průběhu minulých dnů v Praze byla náročná a vyžadovala velkou pozornost.
Přesto byl v pauzách na kafe, u jídla atd. čas na neformální hovory s dalšími lidmi.
Více také v rozhovoru na radiu Proglas.

Byla to setkání srdečná, byť mezi lidmi, kteří se do té doby neznali.
Osobně si velmi vážím setkání s dvěma rumunskými delegáty katolické církve východního obřadu - dovolil bych si i říct, že se z nás stali známí/přátelé, protože jsme čtyři dny seděli vedle sebe při jednáních a v pauzách se spolu hojně bavili o životě katolické církve v Rumunsku i u nás.

Jedním byl biskup a druhým děkan tamní teologické fakulty. Hovory s nimi byly velmi obohacující (zejména vezmeme-li že nás v ČR považují za "Západ" a sebe vnímají jako představitele katolického Východu).
Pěkná byla i další setkání, např. s reprezentanty dalších zemí, s Tomášem Halíkem (který byl pozván aby přednesl úvodní zamyšlení za začátku setkání), osobně jsem měl možnost se více poznat s některými lidmi z Francie, Skotska, Německa atd.
 
V průběhu minulých dnů bylo při jednáních znát - ať přiznaně nebo ne - napětí mezi západní a východní Evropou v jistých otázkách.
Všichni se ale shodují na tom, že katolická církev potřebuje inovovat slovník jakým promlouvá a také způsob jakým používá autoritu (a co to vlastně znamená a kdo je nositelem autority).
 
Osobně to vnímám následovně:
Jsme zhruba 100-80 let od doby, kdy v katolické církvi ve Francii a v Německu vznikl myšlenkový proud, kterému (cca ve 40. a 50. letech 20. století) byl dán název (tehdy velmi výsměšný) nouvelle théologie.
Jeho zastánci byli tehdy označování za inovátory a modernisty a to až do začátku II. vatikánského koncilu, kdy se tito - mnozí církví oficiálně odmítnutí - myslitelé stali důležitými představiteli a přispěvateli textů II. vatikánského koncilu (patřili tam taková jména, jak jsou např. Joseph Ratzinger, Henri de Lubac, Yves Congar... lidé, kteří jsou dnes vnímáni za velké MYSLITELE KATOLICISMU, i když tehdy byli vnímáni za "odpadlíky").

Říkám si, že v současných letech možná prožíváme to samé... jako lidé rádi vidíme jen "teď" a zapomínáme na historické souvislosti... ale přeci jen: není právě tato zkušenost nouvelle théologie čímsi, co nám ukazuje, že pravdivou reakcí na otázky dnešního světa není "zablokování se", ale hledání cest, jak vyjádřit víru - naprosto radikální vrhnutí se do Kristovy náruče - dnešními slovy a jak ji dnešním způsobem žít?
 
ThLic. Josef Mikulášek, Ph.D.