Církevní osmisměrka

• presbytář: Kněžiště čili presbytář (z latinského presbyterium), někdy též chór, je část prostoru křesťanského kostela či katedrály, která je vyhrazena kněžím.
• celebrant: Celebrant (z lat. celebrare oslavovat, slavit) je označení pro kněze sloužícího mši. V Římskokatolické církvi je po Druhém vatikánském koncilu možné, aby jednu mši spolu sloužilo (koncelebrovalo) zároveň více kněží (což bylo před tím vyhrazeno jen výjimečným příležitostem) – tito kněží se pak označují jako koncelebranti, přičemž jeden z nich je hlavní celebrant společné koncelebrace. Na křesťanském Východě byla koncelebrace naproti tomu běžným jevem.
• křtitelnice: Křtitelnice je nádrž či nádoba se svěcenou vodou, užívaná v křesťanských chrámech ke svátosti křtu. Obsahuje svěcenou vodu, kterou je člověk pokřtěn a křtem se stává křesťanem.
• žehnání: Žehnání (neboli benedikce) je náboženský obřad, kterým se určité věci slavnostně vyprošuje Boží požehnání k její prospěšnosti lidem.
• eucharistie: Eucharistie (řec. díkuvzdání) je křesťanský obřad, kterým se připomíná Poslední večeře Ježíše Krista před jeho ukřižováním. Podstatou obřadu je rituální konzumace chlebu a vína, ve kterých jsou dle víry křesťanů přítomny tělo a krev Krista. Pojmem eucharistie se také označuje tento chléb a víno.
• aspersorium: Aspersorium (z latinského aspergere, pokropit) je přenosná nádoba na svěcenou vodu, do které se namáčí kropáč (aspergil) při žehnání svěcenou vodou v římskokatolické církvi. V přeneseném významu může jít i o kropenku. Osoba nesoucí aspersorium se nazývá asperferář.
• křest: Křest je jednou ze svátostí a představuje očištění od hříchů a sjednocení věřícího s Kristem. Počátky křesťanské praxe křtít sahají k osobě Jana Křtitele, který podle Nového zákona pokřtil Ježíše v řece Jordánu. Slovo křest se v řečtině řekne βάπτισμα [baptisma], což znamená ponoření. Bible definuje křest jako ponoření do vody. Různé křesťanské církve křtí v závislosti na tradici politím nebo plným ponořením do vody.
• oltář: Nový zákon používá slovo oltář pro vyjádření Ježíšovy oběti na kříži ve Sk 14,13 a Žd 13,10. Protože v křesťanství neexistuje jiná oběť než oběť jediného kněze, Ježíše Krista, nejsou oltáře křesťany vnímány stejně jako v ostatních náboženstvích. Pro oltář také křesťané v latině neužívali běžného slova ara, nýbrž zavedli nový název altare (vyvýšené místo). Oltář se v křesťanství používá jako místo, na němž se přinášejí dary chleba a vína při slavení eucharistie.
• palla: Palla (někdy též pala) je zdobený lněný čtverec vyztužený lepenkou, jímž se při mši přikrývá kalich s mešním vínem (krví Páně), aby do něj nespadly nějaké nečistoty nebo hmyz. Vyvinula se ze zadní části korporálu a používá se v římskokatolické církvi a luterských církvích.
• monstrance: Monstrance (z lat. monstrare, předvádět, volněji demonstrovat), jiným termínem custodia, je ozdobná prosklená schránka na noze, zhotovená z ušlechtilých kovů (nejčastěji ze zlaceného stříbra), patří k svatému nářadí a nádobí, uctívanému na oltářích katolických chrámů, latinsky zvaným Vasa sacra. V nejstarších dobách (asi od 12. století) sloužila k ukazování svatých ostatků (latinsky ostensio), byla tedy původně ostensorium, tedy otevřený (zasklený, či křišťálem nebo berylem opatřený) relikviář, také (monstrantia pro reliquiis).
• lavabo: Manutergium, někdy nesprávně nazýváno lavabo (podle liturgického úkonu při němž se používá), je bílý ručník (rouška), do něhož si kněz při mši při lavabu (po umytí rukou) utírá ruce. Někdy je na něm vyšitý křížek, a to na jeho okraji (pro bezpečné odlišení od purifikatoria, který ho má vyšitý uprostřed), či psací písmeno „L“, nebo může být bez křížku. Většinou se pokládá na konvičky s vínem a vodou nebo na lavabo.
• sedes: Sedes je sedadlo napevno instalované v presbytáři, od něhož hlavní celebrant vede bohoslužbu. Začalo se používat až od liturgické reformy po druhém vatikánském koncilu a na rozdíl od sedilií je umístěno čelem k lidu. U sedes kněz koná úvodní a závěrečné obřady, od sedes také řídí bohoslužbu slova a přímluvy a může odsud také vést kázání. V blízkosti sedes mají své místo jáhni a další přisluhující.
• jáhen: Jáhen či diakon (z řeckého διάκονος diakonos, služebník, nebo také číšník) je v křesťanských církvích označení pro pověřeného člověka, který vykonává službu charitativního a administrativního charakteru, aktivně se podílí na bohoslužbách, předčítá posvátné texty, vyučuje náboženství a podobně. Pro svůj úřad musí být vysvěcen. V katolické, pravoslavné, anglikánské, starokatolické a husitské církvi je jáhenství prvním stupněm svátosti svěcení.
• kadidlo: Kadidlo (latinsky olibanum, anglicky frankincense, německy Weihrauch, hebrejsky לבונה, levona; arabsky لبٌان, lubbān, v pravoslaví se kromě obecného výrazu кадило (kadidlo) používá spíše výrazu ла́дан (ladan), řecky λήδανον či λάδανον) je vonná pryskyřice, která se připravuje z tzv. klejopryskyřice. Získává se z kmene kadidlovníku (Boswellia); užívaná v kombinaci s myrhou a balzámem, při pálení vydává kořeněné aroma.
• konvičky: Při katolické mši se používá dvojice malých liturgických konviček na podnosu, jedna z nich slouží na vodu (může být označena písmenem A podle latinského aqua, popřípadě je bez označení) a druhá na víno (s písmenem V jako vinum). Kněz si z nich během bohoslužby nalévá víno a vodu do kalicha. Potom se modlil žalm 26,6, začínající slovem lavabo, a opláchl si prsty vodou z větší konvičky, kterou mu ministrant na ruce nalil. K utření rukou mu slouží malý ručník, kterým byly konvičky přikryty. Celý úkon se latinsky nazýval lavabo, což se metaforicky přeneslo i na tento ručník lavabo. Od roku 1968 je obřad zjednodušen a kněz se modlí Žalm 51,4, prosbu o odpuštění svých provinění před vlastní obětí. Liturgické konvičky jsou obvykle skleněné, výjimečně mohly být zhotoveny z drahého kovu, například ze zlaceného stříbra, ale také z cínu nebo mosazi. Větší konvička na opláchnutí rukou je zpravidla kovová.