Proces beatifikace probíhá u dvou desítek žen a mužů napříč našimi diecézemi. Nacházejí se v různých fázích.
U dalších se shromažďuje materiál k oficiálnímu zahájení. Pět mužů z těchto výčtů nás může více zaujmout.
Narodili se v roce 1902. Letos to bude přesně 120 let. Jak pozoruhodné. U tří navíc jde i o kulaté výročí úmrtí.

U všech pěti kněží můžeme vypozorovat velmi podobné charakterové rysy, životní osudy a cítění.
Dle slov pamětníků a dochovaných písemných materiálů víme, že se těšili oblibě u lidí, které dokázali oslovit a zaujmout napříč generacemi.
Patřili k vyhledávaným kazatelům a zpovědníkům. Byli literárně činní, otevření pro evangelizaci a nebáli se využít na jejich dobu moderních praktik. Všichni dokázali se ctí ustát nátlak a podvolení se totalitní moci.  Někteří dokonce dvěma. Nacismu i komunismu.

K zahájení jednotlivých kauz je potřeba, aby úcta k dané osobě byla živá a v povědomí mezi nejširším okruhem lidí.
Proto si rozšiřme obzory a alespoň nahlédněme do životních poutí pětice mužů, jejichž životy mají hodně společného.
Možná během roku na jejich život, dílo a odkaz v médiích ještě narazíme.

 

P. Augustin Schubert, OSA (Pražská arcidiecéze)

 

Narodil se 14. 5. 1902 v Praze na Žižkově do rodiny železničního úředníka a při křtu dostal jméno František. Otec byl Němec a matka Češka. Doma se mluvilo česky. Školy navštěvoval německé.
Po gymnasiu studoval na filosofické fakultě Karlovy university. V roce 1924 byl promován na doktora filosofie a v témže roku vstoupil do kláštera augustiniánů a dostává jméno Augustin.
Formaci a teologická studia podstoupil v Německu a 20. 1. 1929 byl vysvěcen na kněze. Záhy byl zvolen převorem, duchovním správcem velké farnosti, zpovědníkem, vzdělával členy Orla a patřil mezi neznámější české kazatele.
Po okupaci v roce 1939 se snažil v lidech upevňovat náboženské a národní cítění.
26. 8. 1940 byl však zatčen a postupně vězněn na Pankráci a v koncentračních táborech Oranienburg a Dachau, kde 28. 7. 1942 umírá.

 

V současné době řád augustiniánu shromažďuje materiál k případnému zahájení beatifikačního procesu.

 

 

P. Josef Toufar (Královéhradecká diecéze)

Osud kněze Josefa Toufara patří skrze tzv. číhošťský zázrak patrně k nejznámějším kandidátům.

 
Narodil se 14. 7. 1902 v Arnolci, okres Jihlava, do rodiny hostinského, sedláka a dlouholetého starosty jako čtvrté z pěti dětí. V osmi letech mu zemřela maminka. Jeho cesta ke kněžství byla dlouhá.
Až po otcově smrti (1927), kdy bratr přislíbil, že převezme otcův hostinec a hospodářství mohl zahájit cestu ke kněžství.
V roce 1928 (bylo mu 26 let) nastoupil do primy gymnázia v dnešním Havlíčkově Brodě.
V době kdy Toufar začal usedat do lavic s jedenácti a dvanáctiletými spolužáky byl Šuránek dva roky knězem a pomalu se chystal na nelehkou dráhu spirituála.  
Po maturitě v roce 1935 vstoupil v Hradci Králové do kněžského semináře a 29. 6. 1940, ve svých 38 letech, přijal kněžské svěcení.
 
Prvním působištěm byla Zahrádka u Humpolce. Farníkům pomáhal lidsky, duchovně formoval mládež a za války byl svým farníkům oporou a kryl řadu protinacistických aktivit. Po válce naplno rozvinul své pastorační činnosti.
To se však nelíbilo místním komunistům a tlačili na jeho přeložení.
Toufar nakonec rezignuje a o přeložení do nedaleké Číhoště požádá sám a v dubnu 1948 se tam stěhuje.
Opět se pouští do aktivní pastorace. Věnuje se mládeži, pořádá duchovní obnovy, opravuje kostely, pomáhá farníkům i s běžnými záležitostmi...
O 3. neděli adventní, 11. 12. 1949, se v číhošťském kostele během mše svaté pohnul křížek.
Události v Číhošti využili komunistické orgány a zneužili pro kompromitující materiál proti církvi.
V noci 28. 1. 1950 je StB Toufar zatčen.
Po krutých výsleších a mučení 25. února 1950, v den druhé výročí komunistického převratu, umírá.   Komunistický aparát tak jeho případ nemohl využít k připravovanému velkému proticírkevnímu procesu. 


V dubnu 2013 dala Česká biskupská konference souhlas k zahájení procesu blahořečení.
 

Od roku 2013 probíhá diecézní fáze procesu.

 

 

P. Adolf Kajpr, SJ (Pražská arcidiecéze)

 

Narodil se 5. 7. 1902 v Hředle na Kladensku.
V útlém dětství přišel o oba rodiče a spolu se starším bratrem vyrůstal u tety. V roce 1916 ukončil obecnou školu, poté nádeničil a nakonec se šel učit mlynářem. Na mlýn jezdil švagr mlynářky, středoškolský profesor, který si všiml bystrého chlapce. Často s ním rozmlouval a zásoboval knihami různých žánrů.
První dvě třídy klasického gymnázia vystudoval Kajpr externě.  Soukromě studoval i během dvou let, kdy musel nastoupit na dvouletou vojnu. Vždy jezdil do Prahy jen na zkoušky. Poslední dva ročníky už navštěvoval s ostatními studenty.
Toužil stát se knězem a 14. 8. 1928 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova – jezuitům.  V roce 1930 složil první řeholní sliby a v témže roce vykonal maturitu. Po ní odjel ihned studovat filosofii do Lovaně v Belgii. Teologii studoval v Innsbrucku od roku 1932 a 26. 7. 1936 tam byl tamtéž vysvěcen na kněze. 
Kajpr plnil své řádové povinnosti, působil v pastoraci, vyučoval a stal se redaktorem čtyř řádových časopisů.
V březnu 1941 byl Kajpr kvůli „nenávistným“ článkům proti Říši zatčen. Nejprve byl na Pankráci a pak prošel koncentračními tábory v Terezíně, Manuthansenu a Dachau. V květnu 1945 se vrátil do vlasti a pokračoval ve své činnosti.
 
V době pronásledování církve (po Únoru 1948) byl nejprve připravován zákrok proti všem řeholním osobám na území tehdejšího Československa tzv. Akce K (v noci z 13. na 14. dubna 1950). Jako úvod tohoto stíhání byl připraven „monstrproces“ s několika řeholníky, kterým chtěla KSČ ukázat, že je církev společensky nebezpečný nepřítel.
Mezi nimi byl i Adolf Kajpr. Zatčen byl StB 13. 3. 1950. Opět kvůli „nenávistným“ článkům, ale tentokrát proti lidově demokratickému zřízení.
Narychlo připravený proces skončil u soudu 5. 4. 1950 a byl odsouzen na 12 let do žaláře.
17. 9. 1959 jej však v Leopoldově postihl druhý infarkt a zemřel.
 

Diecézní fáze beatifikace byla ukončena roku 2021. Materiál byl v Římě v témže roce schválen.

 

P. Josef Hlouch (Českobudějovická diecéze)

 

Josef Hlouch se narodil v Lipníku v okrese Třebíč 23. 3. 1902. Středoškolská studia absolvoval na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži.
Po maturitě vstoupil do kněžského semináře v Olomouci a patřil do stejného ročníku jako Antonín Šuránek. Ve stejný den, 5. 7. 1926, spolu s dalšími dvaadvaceti spolubratry přijali svátost kněžství.
Dva, možná budoucí světci, tedy prošli stejnou formací.
 
Kroky novokněze Hloucha během dalších dvou let zamířili postupně do Spálova, Kladek u Prostějova, Jesence u Konice a Brantic u Krnova. V září 1928 se vrátil do Olomouce, farnosti Hodolany, kde měl pomoci s budováním nového kostela. Zároveň pokračoval v teologických studiích. Roku 1934 dosáhl docentury a v roce 1945 se stal profesorem pastorální teologie.
 
15. 8. 1947 přijal biskupské svěcení a stal se 9. biskupem českobudějovickým.
Po únoru 1948 se k moci dostala KSČ s cílem umlčet církev, uhasit v národu víru a zpřetrhat vazby na Vatikán. Prostředky k dosažení záměru neznali mezí.
Nově jmenovaný biskup Hlouch už v červnu 1948 proti nastávající politice veřejně vystoupil a poukázal na špatné kroky sílící totalitní moci. StB začala kontrolovat každý jeho krok. Na konzistoř byl dosazen vládní zmocněnec, který mu ztěžoval výkon v jeho úřadu.
V dubnu 1950 se ocitl v úplné izolaci od lidí. Místa internace se během let měnila. Podobné praktiky „domácího vězení“ v té době zakusili i biskupové z jiných diecézí.
Z iniciativy papeže, kdy Svatý stolec začal vyjednávat s ČSSR o propuštění biskupů z internace se Hlouch dostal roku 1963 na svobodu.
K výkonu funkce biskupa se vrátil až po uvolnění poměrů v červnu 1968, které nemělo dlouhého trvání. Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 znamenala návrat totalitní moci v plné míře.
Biskup Hlouch byl často vyslýchán a týrán psychicky i fyzicky.
Zemřel 10. 6. 1972, kdy byl předešlý den zbit příslušníky StB.
 

V roce 2017 byl oficiálně zahájen proces na diecézní úrovni.

 

 

P. Antonín Šuránek (Olomoucká arcidiecéze)

Z naší pětice se dožil nejvyššího věku. S naším krajem je nerozlučně spjat.

Narodil se 29. 5. 1902 v Ostrožské Lhotě č. p. 29, v den slavnosti Těla a Krve Páně. Vyrůstal v rodině čtvrtláníka a byl páté z šesti dětí.
Když povyrostl, začal se staršími bratry ministrovat. Nechal se však zlákat drobnými haléři, které v kostele vybíral, tajně si je ukládal a kupoval si za ně jídlo. Když záhy celá událost vyšla na světlo, cítil velké zahanbení, které si svým způsobem nesl celý život. Ve svých povinnostech začal být více svědomitý, ale uzavřel se do sebe a stranil se lidem.
V březnu 1913 mu umírá maminka, která vedla své děti ke zbožnosti. Částečně i pod záminku ukrýt se před hanbou z krádeže využije nabídky studia na měšťance v sousedním Uherském Ostrohu, kde přichází první myšlenky na kněžství.

Po roce přestoupí na na gymnázium v Uh. Hradišti. Rodina neměla moc peněz, ale otec nakonec svolí. Antonín se snaží na studia přivydělávat doučováním. Po maturitě nastoupil studium bohosloví v Olomouci, kde byl jeho spolužákem Josef Hlouch. Po prvním a druhém ročníku se u něho dostavila krize povolání.
5. 7. 1926 byl vysvěcen na kněze a jeho prvním kaplanským místem se staly Slatinice u Olomouce.
Ovšem 21. 11. 1929 je náhle odvolán do Olomouce, kde do 31. 8. 1948 zastává funkci spirituála.  
 
S počátkem 2. světové války začíná pozvolna usilovat o zavedení stálé duchovní správy na Svatém Antonínku. Postupem času se tohoto úkolu posvěcování poutního místa v době prázdnin ujme sám. Bydlí zde a v pastoraci mu vypomáhají bohoslovci. Slouží mše svaté, konají se zde duchovní obnovy a je vyhledávaným zpovědníkem pro lidi z širokého okolí. Doba, kterou zde během roku tráví, se z letních měsíců rozšiřuje.

V roce 1946 obhajuje doktorát z pastorální teologie. Od 1. 9. 1948 do 23. 9. 1950 se stává kaplanem u sv. Mořice v Olomouci a suplent pastýřské bohovědy na CM fakultě v Olomouci.
Postihu vládnoucí totalitní moci, se nevyhnul a je odsunut na venkov a necelý školní rok 1950/51 působí jako výpomocný kaplan ve farnosti Velký Ořechov. 

11. 7. 1951 ho příslušníci StB odváží z kroměřížské nemocnice, kde se léčí se zápalem plic, do věznice v Uh. Hradišti a pak do internace v Želivu, kde setrvá až do vyhoštění 18. 10. 1955.
Je mu odebrán státní souhlas k výkonu kněžské služby a až do odchodu do důchodu v roce 1962 pracuje ve vápence ve Štramberku.
 
Po uvolnění poměrů v roce 1968 dostává zpět státní souhlas a stává se spirituálem obnoveného kněžského semináře v Olomouci až do roku 1970. Poté se následujících pět let stává výpomocným duchovním v Blatničce. Po letech navázal na duchovní činnost na poutním místě Sv. Antonínek. Opět je mu odebrán státní souhlas. Poslední roky svého života prožil na farách se synovcem P. Dominikem a rodnou sestrou Kateřinou. V Ludgeřovicích dostává svolení výkonu kněžské služby.
3. 11. 1982 v nemocnici v Petřkovicích umírá.
 
Proces na diecézní úrovni byl ukončen v roce 1999 a jeho platnost byla potvrzena v roce 2000.