V druhé polovině listopadu loňského roku se na našem webu objevila prosba o modlitbu za nemocného Stanislava Zlámalíka zde.

K modlitbám se přidalo i společenství Ruah.

Pan Stanislav je v současné době v domácím léčení.

Jako projev díků za modlitby napsal s manželkou následující svědectví:

 

NEUSTOUPÍM, KDYŽ TO NEVZDÁŠ

To jsou slova, která jsem slyšela ze svého nitra
- přibližně z místa, kde bije srdce a kde má člověk svědomí - ve chvílích, když to bylo s manželem moc špatné.  

Oba jsme se nakazili covidem.
Já jsem měla lehčí průběh, jeho odvezli do nemocnice.
Paní doktorka, která ho přijímala, mi hned volala, že je ve velice kritickém stavu, nedaří se jim okysličování,
ať si zavolám ráno, jak to dopadlo.

Byla velice citlivá, jsem vděčná za její přístup.
Věděla jsem, že je to špatné, ale až tak rychlý postup jsem nečekala.

Brečela jsem, zkoušela jsem se modlit.
Šlo to ztuha, bylo mi v tu noc velice úzko.
Věděla jsem, že to nesmím vzdát, ale neustále jsem padala do depresí a temných myšlenek.

Ráno mi řekli, že manžel sice žije, ale je stále ve velice kritickém stavu.
Poprosila jsem o přímluvu své nejbližší, všechny známé, o kterých vím, že se umí modlit. Oni prosili i za mě.

Chvílemi jsem opravdu cítila jejich modlitbu, i můj strach se umenšoval. Mám úžasné přátele.

Nicméně manželova léčba trvala dlouho.
Strávil celkem 881 hodin na plicním ventilátoru, provázen problémy různého typu.
V průběhu léčby do jeho těla museli vpravit mnoho druhů antibiotik, jak horečky stoupaly, klesaly a zase stoupaly.
Měl ventilaci na vysokém stupni, vícekrát mu nasadili oběhovou podporu,
dostal několikrát elektrický výboj do srdíčka, protože běžné postupy nezabíraly.

Měl oboustranný zápal plic, rentgen ukazoval veliké poničení.
Bylo to propojené se zánětem srdečního svalu, a na ten se umírá. 

Blížil se 40. den hospitalizace.
Sestřička si vyžádala telefonní číslo, kdyby něco, protože stav se nelepšil.
V tu dobu jsme stále byli provázeni modlitbami našich přátel a dokonce úplně neznámých, ale nádherných lidiček.

Jak jinak si vysvětlit ten stav, když jsem se cítila v bezpečí a byla jsem jakoby nesena na nějaké hladině či v proudu.
Dokonce i slovo víra se podobá slovu vír, ať už si představíme jakýkoliv – vzdušný nebo vodní.

Jedna sestra mě povzbuzovala slovy:
„Vydrž, někdy se stává, že se to po čtyřicítce zlomí“. A měla pravdu.

Pustili mě na ARO, modlila jsem se, povolávala jsem ho do života.
Později mi řekl, že se viděl v jakémsi šedém tunelu, pomalu odcházel.
Potom jsem se na jiném konci objevila já, zářila jsem a volala na něho, ať se vrátí.

On o tom v tu chvíli ani moc nepřemýšlel, otočil se mým směrem a vydal se za mnou.

Komplikace se po 40 dnech zmírnily a manžela pomalu začali probouzet.
Zkontrolovali mu plíce - saturace ukazovala 98%.
I tak ještě nebylo úplně vyhráno. Dostavily se problémy jiného typu, ale už to vypadalo nadějně.

Časem ho převezli na oddělení rehabilitace, kde ho postavili na nohy.
Řešili mu spadlé špičky – to covidoví pacienti mívají, i celkovou hybnost.
Jakmile začal dělat pár kroků s chodítkem, byl po 125 dnech léčení v nemocnici propuštěn domů.

Dnes k nám jezdí 2x denně sestřičky a převazují mu dekubity (proleženiny), jezdíme na rehabilitaci s nohama, ale lepší se to.
Víme, že zotavovat se bude ještě několik měsíců.

Bůh nám stvořil i zdravotníky, bez jejichž vydatné pomoci si to neumím představit.
Dal jim znalosti o těle, trpělivost a pevné nervy, je to až obdivuhodné, co musí řešit a s čím se potýkají. 
Ale po každém z nás chce, abychom hledali Jeho tvář, pomoc z Jeho strany.
Touží po naší spolupráci – právě teď, v době jakéhosi celosvětového soužení.  

Děkujeme Vám všem, kteří jste nás nesli na modlitbách, ať Vám to Bůh mnohonásobně vrátí.

Jana a Stanislav Zlámalíkovi